Nácvik crossu, lekce první

Každý jezdec si pod pojmem ,,vyjížďka" představí něco jiného. S někým se jedná o půlhodinovou procházku po louce, při které si účastníci vymění všechny nejnovější drby. S dalším to znamená delší výlet lesem a dostihy na loukách. Pokud se však vypravíte do terénu s Panem Nejvyšším, nezažijete nic z toho, co jsem výše popsala. Vyjížďky s trenérem jsou totiž srovnatelné s přípravou na cross country. Nebo Hamburské derby. Poté, co jsem o těchto zábavných výpravách slyšela několik účastníků vyprávět, jsem se rozhodla, že to taky musím vyzkoušet.

První problém byl ve volbě koně. Přiznám se bez mučení, že Novela nepřicházela v úvahu. Myslím si, že už jsme za ten rok a půl zvládly ovladatelnost na jízdárně (tzn. už žádné zběsilé úprky nebo bezhlavé následování jiného koně). Tyto ,,mouchy" se nám však ještě nepodařilo vychytat venku. Takže zbýval Lotrek, který v lesích víceméně vyrostl a navíc je to chlap. Nemusela jsem se bát, že se se mnou v lese v obtížných situacích bude dohadovat. (Novela se vlastně také nedohaduje, jednoduše si věci dělá po svém.)

Druhý problém nastal hned vzápětí. Musela jsem počkat, až mi bude Lotrek milostivě propůjčen, neboť na tohoto koně se stojí fronta. Dobře, trochu přeháním, ale stejně bylo obtížné si ho na jeden den vybojovat pro sebe. Povedlo se to až jeden prosincový víkend, když oba mí rodiče (a Lotrekovi jezdci) odjeli na výlet do Prahy.

Počasí nám naštěstí přálo, nebylo ani mokro, ani zamrzlo, a tak jsme mohli vyrazit. Byli jsme malá výprava, jen Laďa Vachutka s Dorien, já s Lotrekem a Tomáš Jílek se svým novým koněm Amigem. V jedenáct hodin jsme svižným tempem zamířili přes louky k lesu. Koně se očividně velmi těšili, koneckonců, i my jsme byli nadšení, že nás jednou čeká oddych venku namísto práce na jízdárně. Nakonec nás oddych v lese opravdu nečekal, ale nepředbíhejme.

Přešli jsme silnici, kolem náhonu a pole doklusali k lesu a tady již začali být koně natěšení. Louka se tu totiž zvedá, takže je obvykle necháváme kopec vyběhnout. Nejinak tomu bylo i tentokrát, ale trenér zvolil nejmírnější část kopce a také mnohem pomalejší tempo, než na jaké byli koně zvyklí. Byl trochu problém udržet Lotreka za Dorien, ale nakonec se mi ho povedlo přesvědčit. V tu chvíli však kolem mě světelnou rychlostí prolétl Amigo. Co se taky dá jiného čekat od bývalého dostiháka...

Tomovi se podařilo na kopci Amiga uklidnit, jenže cvalová část ještě neskončila. Kopec se tu mírně svažoval dolů k lesu, což Amiga samozřejmě nadchlo a znovu nás tryskem předjel. Doslova jsem zapíchla Lotrekovi nos za Dorčin zadek, aby ho ani nenapadlo předbíhat.

Konečně byli koně zklidnění a my se mohli vydat do lesa. Krokem se trenér nezdržoval, pár metrů nás vedl klusem po cestě, pak jsme však seběhli pod ni mezi stromy. Po nějaké době svižného slalomu mezi pařezy a kořeny jsem už absolutně netušila, kde se nacházíme. Najednou Laďa vyskočil zpátky na lesní cestu a zamířil do svahu, který se nad ní zvedal. Stále klusem jsme stoupali výš a výš, až jsme se konečně ocitli nahoře.

Tady se přešlo do kroku, ale než jsme si stihli vydechnout, už nás čekala další část přípravy na military. Všude kolem byla země zvlněná, malé roklinky přímo vybízely k nácviku seskoků a výskoků. Protože však toto byla první lekce, absolvovali jsme všechny sestupy i výstupy v kroku. Některé svahy byly stejně příkré a vysoké jako ten v Hamburském derby (po něm však následuje skok 160 centimetrů vysoký, který v lese naštěstí nebyl).

Do toho všeho nám pan trenér zakomponoval takové kaskadérské kousky, jako například projít metr širokou mezerou mezi dvěma stromy, otočit se na pětníku a podlézt nízko rostoucí větev. Ti z nás, kteří mají praxi ve vylézání z haly v sedle, tuto zkušku zvládli bez problémů. Jiní takové štěstí neměli, nakonec však součet ztrát zahrnoval jen jednu roztrženou bundu.

A jelo se dál. Sestoupili jsme do údolí a pak se vydali příkrým srázem vzhůru. Trenér nás chvíli vedl klusem po vrstevnici, potom však otočil Dorču rovně nahoru a oba se jali kopec vycválávat. Následovala jsem je se zavřenýma očima a pevně se držící hřívy a snažila se vést Lotreka kopcem trochu zešikma, aby neměl výstup tak namáhavý. Když jsme už byli skoro nahoře, prohnal se kolem nás Amigo.

,,Cos to prováděl?" zeptala jsem nahoře celá zadýchaná Toma. ,,Málem jsme z vás s Lotrekem dostali infarkt!"

,,Když mě dole vypadly třmeny, tak jsem se jen držel a vůbec neřešil, kudy jedu," vysvětloval Tomáš a trenér se smál. Nechtěl totiž napoprvé koně moc přepínat, tak se rozhodl vycválat kopec trochu ze šikma, ne přímo vzhůru. Amigo si však opět všechno vyřešil po svém.

Už nás čekaly jen dvě poslední části výcvikové lekce - klus a cval z kopce. Klus jsme absolvovali ještě v lese, trenér vysedával a svižně mířil dolů, jakoby se nechumelilo. Zbytek ekipy měl co dělat aby za a) udržel koně v přijatelném klusu a za b) aby se vůbec udržel v sedle.

Konečně jsem se vynořili z lesa a ocitli se na louce. S Laďou v čele jsme vycválali kopec. Nahoře jsem se chystala přejít do kroku, když jsem si všimla, že trenér pokračuje cvalem dál - dolů. Rychle jsem se pomodlila, protože ze cvalu z kopce mám hrůzu, zapřísahala Šimla, aby se choval mravně a pustila se za Dorčou. Nakonec jsme kopec všichni úspěšně zdolali a již klidným tempem jsme se vrátili domů.

Nezbývá než říct sláva, nazdar výletu a netrpělivě čekat na další výcvikovou lekci!