"Splněný sen" aneb když se odkryje skrytá vada

18.02.2015 13:44

Při koupi téměř jakéhokoli zboží máte nárok na vrácení peněz, pokud je u zboží objevena takzvaná skrytá vada. To je vada, kterou prodávající zatajil před kupujícím, buď proto, že o ní nevěděl, nebo proto, že chtěl danou věc prodat za vyšší cenu, než jakou by s vadou měla. U koní to může být třeba starý úraz nebo měsíční slepota. A právě o této skryté vadě je následující příběh, který nám zaslala jedna čtenářka.

V létě jsem dospěla k názoru, že prohánění se po lese je sice super, ale že se moc na to moje ježdění nedá dívat, a že bych po několika zdařilých hodinách tréninku zamířila k licenci, kterou jsem už plánovala „pár“ let. Kontaktovala jsem proto jednoho trenéra a začala jezdit do areálu na hodiny. Na podzim jsem úspěšně složila ZZVJ. Vzhledem k tomu, že jsem konečně po těch letech chtěla zkusit závodit, začalo uvažování o koupi vlastního koně.

Dlouho jsem jezdila a hledala, až mi známá řekla, že má k prodeji dva koně. Protože jsme se znaly ještě z dostihů, domluvily jsme se, že za ní přijedu na návštěvu, a zároveň se podívám na koníky.

Jeden z koní byl na první pohled pěkný, přítulný, a i když to byl hřebec, nijak se neprojevoval. Tak jsem se rozhodla, že na něj „vylezu“, a zkusím, jestli bychom si rozuměli. Zvířátko moc neprojevovalo vůli mě mít na hřbetě, a proto moje první zkušenost s ním byla půl kilometrový běh po asfaltce se dvěma mega skoky přes velké příkopy. Toto školení, které mi kůň dal, jsem useděla jen díky zkušenostem s rodeem dostiháků a díky snaze nepadat na beton. Nějak jsem zvládla toho divocha zastavit.

Byla jsem z toho celkem rozladěná, protože majitelé tvrdili, že tohle nikdy před tím neudělal. Domluvili jsme se, že si všechno v klidu rozmyslím, a dám vědět. Byla jsem se mezi tím dívat ještě na další a další koně, ale ani jeden z nich neodpovídal mým představám. Tak jsme se nakonec doma dohodli, že koníka vezmeme. Koně měl platit můj švagr, který se rozhodl mě v tomto snu podporovat (a zároveň splnit sen o vlastním koni i sobě), a já měla zaplatit kastraci. Domluvila jsem se na ní s majiteli, abych měla s koníkem větší možnosti, co se ustájení a výběhu týká. Kastrace proběhla na klinice. Koník se ještě vrátil na 10 dní k bývalým majitelům na zotavení a 26. prosince mi ho majitelé přivezli.

Vzhledem k tomu, že nechtěli přistoupit na tříměsíční zkušební dobu, domluvili jsme se na splátkách. Při předání koně jsem složila předem domluvenou zálohu. Koník se u mě začal pomaličku aklimatizovat a zvykat si. Protože byl chápavý a rychle se učil, domluvila jsem se s trenérem, že ho dovezu na soustředění, a zkusíme s ním začít něco dělat tak, aby to někam vedlo. Já jsem zároveň ještě jezdila na jiném koni–učiteli.

Koníka jsem dovezla do areálu a nechala ho jeden den odpočinout. Druhý den jsem nasedlala a vyjela na jízdárnu. Valášek v přítomnosti druhých koní koukal a řehtal. Tak nějak jsme se pokoušeli zařadit se do tréninku. Nebýt trenéra, který mě přesvědčil, ať jezdím dál, asi bych sesedla už po pěti minutách.

Při povelu „Nacváláme!“ se mnou vzal můj nový miláček „kramle“ a přihlížející přemýšleli, jak rychle do stáje stihne dojet záchranka. Koník se se mnou totiž nekontrolovatelně řítil proti hrazení jízdárny a proti kopečku za ním. Nakonec jsem těsně před hrazením nějak zastavila. Podařilo se mi koně přivést zpět a opět pokračovat v tréninku. Dohodli jsme se však s trenérem, že koník zůstane v areálu, a budeme dále trénovat pod dozorem.

Za dva dny jsem znovu přijela na výcvik. Když jsem přišla ke koníkovi do boxu, měl divně přivřené oko. Myslela jsem si, že se někde praštil, protože už dva dny chodil do výběhu. Říkala jsem si, že se to stává, ale stejně jsem to radši hned na začátku hodiny oznámila trenérovi. Ten oko prohlédl a potvrdil mou domněnku. Na druhý den měla přijet veterinářka a oko prohlédnout.

Následující hodina probíhala v prchavém duchu – můj valach několikrát naboural do druhého koně. Po tréninku kůň nejevil žádné známky nechuti nebo nemoci.

Druhý den přijela veterinářka a já si říkala, že jí kolem poledne, až budu mít v práci volněji, zavolám. Ona mě však předběhla. Měla pro mě špatné zprávy, koně prohlédla a má podezření na měsíční slepotu. Má všechny klinické příznaky.

To mě posadilo na zadek. Nic takového jsem nečekala, koník byl před koupí prohlédnutý a nic se nenašlo. Nicméně mi doktorka oznámila, že hned nasadila léčbu a provedla všechna potřebná opatření. Kůň je v tmavém boxu, dostal léky proti bolesti a teď bude v klidu odpočívat. Zatím nebylo jisté, jestli koník nemohl dostat měsíční slepotu až po koupi.

Ihned jsem kontaktovala majitelovu přítelkyni, neboť sám pan majitel prý nemá telefon. Všechno jsem jí po telefonu popsala a slečna mi řekla, že kůň je naprosto zdravý, a že u nich nikdy nic podobného neprodělal. Ale doma prý mají jednoho koníka, kterého si dovezli se stejné odchovny hříbat, a ten má takové záchvaty měsíční slepoty, že ho musí vozit na injekce do oka na kliniku.

Oznámila jsem jí, že pokud se diagnóza potvrdí, budu chtít koně vrátit. Léčba je nákladná a já si ji nemůžu dovolit. Kupovala jsem mladého koně také proto, abych neměla hned obrovské náklady na zdravotní péči. Jistě, člověk počítá s kulháním, kolikou nebo s nějakými šrámy, ale tohle je nad limit.

Přítelkyně majitele mi řekla, že mu vše vyřídí a ozvou se mi. Ještě jsem jí předala kontakt na veterinářku, aby se s ní spojili, a zeptali se ještě jí na odborný posudek. Paní veterinářka všechno opakovaně a velmi ochotně majitelově přítelkyni vysvětlila, když s ní několikrát telefonovala.

Večer volal sám pan majitel. O ničem nebyl ještě informován, a tak jsem mu tedy všechno zopakovala. Celou věc okamžitě zpochybnil s tím, že moje veterinářka je „nějaká hysterická absolventka veteriny, co nemá ani páru o měsíční slepotě, a z jednoho oteklýho oka dělá humbuk, jako by o to oko měl ten kůň přijít“. Naše veterinářka je přitom uznávaná nejenom v Česku, ale vyjíždí často i ke klientům v sousedních státech.

Znovu jsem to tedy majiteli v klidu popsala a opět doporučila přímo kontaktovat veterinářku, aby mu i ona všechno vysvětlila. Majitel doktorce zavolal a vedli spolu asi půl hodinový rozhovor, po kterém veterinářka slušná slova na hlavu pana majitele rozhodně neměla. Nabyla také podezření, že koník je zvyklý na kapání do očí, protože při ošetření neskutečně drží, na mladého koně je nezvykle klidný.

Po telefonu s paní doktorkou mi pan majitel sdělil, že jejímu vyšetření nevěří, požadoval písemnou zprávu a chtěl koně nechat přešetřit, nejlépe na některé klinice. Řekla jsem, že mu teda vyhovím, ale že pro mě je směrodatná zpráva mojí veterinářky. Nemám jediný důvod jí nevěřit, protože paní doktorka není z lidí, kteří dělají zbytečný povyk pro nic za nic.

Pan majitel mi sdělil, že pokud se potvrdí měsíční slepota, vezme si koně tedy zpět. Podle něj to však slepota určitě není. Kontaktovala jsem tedy na doporučení své paní veterinářky jednu paní doktorku. Ta si po telefonu všechno vyslechla, zaujalo jí to, a také řekla, že pokud si moje veterinářka myslí, že je to měsíční slepota, pak to tak opravdu bude. Ptala se mě, co si slibuju od jejího vyšetření. Řekla jsem, že já nic, ale že majitel koně si žádá změření tlaku jako potvrzení diagnózy, a žádá si odborníka.

Paní doktorka velice ochotně souhlasila, počká na nás po své nedělní službě na klinice, a ať koně dovezeme. Můj trenér byl tak hodný a souhlasil, že nás na vyšetření odveze. V pondělí 9. února jsme si tedy dali sraz v šest ráno ve stáji s tím, že naložíme a pojedeme. Valach při nakládání dost protestoval a jeho konečné „skóré“ (tři zrušení ošetřovatelé) mluví za vše. Mně převrátil ruku v zápěstí. Jednomu pomocníkovi dupnul na nohu s takovou grácií, až jsem dostala strach, že bude doživotně potřebovat o dvě čísla větší botu a pomocnici „natankoval“ do stehna takovou silou, že se projela pár metrů po náledí na dvoře. Chvíli jsem si myslela, že pojedeme místo na kliniku do nemocnice, ale slečna byla naštěstí jen vylekaná, ne polámaná.

Koně jsme nakonec nějak naložili a tradá na kliniku. Tam nás paní doktorka opravdu čekala, přivedla jsem koníka na vyšetření, naprosto bez potíží vešel do boxu, nechal si nakapat do oka a změřit v něm tlak. V klidu si nechal udělat ultrazvuk, ani mu nevadilo, že je kolem něho spousta cizích věcí, zvuků a pachů. Prostě jako by tam byl denně.

I paní doktorka se podivila, že tak mladý kůň si to všechno nechá líbit. Chvíli prohlížela a vyšetřovala a pak zjistila, že na pravém, tedy nemocném oku jsou nějaké malé změny v komoře mezi čočkou a duhovkou. Tím nám potvrdila, že nešlo o první záchvat měsíční slepoty, byla to tedy skrytá vada.

Tlak na postiženém oku byl 10, což je pro tuto nemoc obvyklé. Normální tlak bývá mezi 20 až 30. Doktorka pro jistotu vyšetřila i druhé oko, kde čekala tlak normální, ale i tam byl tlak nízký. To znamenalo, že i druhé oko je postižené a měsíční slepota se v něm může při zátěži nebo oslabení projevit. Paní doktorka mi napsala zprávu z vyšetření a fakturu a už jsme frčeli zpátky domů.

Ještě než jsme vyjeli z kliniky, opět jsem telefonicky informovala přítelkyni majitele a řekla jsem jí, co paní doktorka na oku našla. Slečna toto sdělení nijak nekomentovala, řekla mi jen, že večer se mi ozve majitel. Neozval se. Druhý den jsem poslala SMS, že bych s ním chtěla mluvit, a chtěla bych vědět, jak to bude s „mým“ koněm dál. Opět žádná odezva.

Tak jsem večer vypěnila a panu majiteli jsem volala sama. Nebyl rád. Choval se velice nepříjemně a arogantně, ptal se, proč je tlak na druhém oku také nízký, a že kůň je ještě v léčbě, je to zkreslené apod. Řekla jsem mu, že pokud zpochybňuje vyšetření jednoho z největších odborníků přes oči koní v Česku, ať si přímo zavolá paní doktorce a tuto debatu vede s ní. To neudělal.

Řekl mi, že si teda toho koně se zaťatými zuby vezme zpět. Vlastně ho nechce, protože už je valach a ti pro něj nemají takovou cenu. Co on s ním bude dělat? Tak jsem mu navrhla, ať mi pošle papíry koně. Za ty náklady, které vznikly, jsem koně vlastně už doplatila a zároveň s touto diagnózou klesla prodejní cena. To striktně odmítl. Jenom ho zajímalo, kdy doplatím zbytek ceny. Tak jsem mu vysvětlila, že nic nedoplatím. Papíry koně mi ještě nepředal, i když o ně už 14 dní žádám, tím porušili kupní smlouvu a já tedy všechno předám právníkovi.

Pan majitel mi oznámil, že se teda poradí s přítelkyní a dají mi druhý den vědět, kdy si pro koně přijedou. Druhý den se zase nic nedělo, žádné hovory, prostě nic. Tak jsem znovu psala zprávu, kdy se mi ozvou. Mezitím jsem telefonovala ještě s trenérem, ptal se, jestli už něco vím, a já mu opět musela říct, že nevím vlastně nic. Odpoledne jsem však chtěla jet do stáje vyrovnat se s mou veterinářkou a s ním za cestu na kliniku, protože je mi jasné, že majitelé by mu ty peníze nedali.

Než jsem dojela do areálu, měla jsem před půl hodinový rozhovor s panem majitelem. Ten mi řekl, že si pro koně přijede nejdříve příští týden v pátek, ale ještě neví jistě, jestli vůbec bude mít čas, protože prý místo sebe potřebuje sehnat někoho ke koním, a že se mu mají rodit hříbata atakdále atakdále. Prý mi o víkendu zavolá, jestli v ten pátek přijedou nebo ne. Ale jestli mám někoho, kdo by ho dovezl k nim, tak ať ho klidně přivezu, on si ho přebere.

Zeptala jsem se, kdo bude v tom případě hradit dopravu, protože já už to odmítám financovat. Také očekávám, že zaplatí vyšetření na klinice a vyšetření mé doktorky, protože její diagnóza se na klinice jen potvrdila. Majitel mi řekl, že on žádné vyšetření a ani nic jiného platit nebude, je to můj boj, že jsem si koně nechala vyšetřit na klinice. Tak jsem mu připomněla, že to bylo na jeho žádost, a ať si uvědomí, že mám zaplacenou jen zálohu a tím pádem je majitelem stále on.

Protestoval. On nic platit nebude a vlastně neví, kdy si pro koně přijede, nemá čas. Řekla jsem mu, že tím odstupuji od smlouvy, a chci koně vrátit. Od 11. února padají veškeré náklady za koně na jeho hlavu. Položil mi telefon s tím, že se mi o víkendu ozve, kdy si MOŽNÁ přijede pro koníka.

Sesypala jsem se z toho, protože je mi jasné, že všechno nakonec zaplatím já, koník bude ještě dlouhou dobu u mě, já ho nebudu moct využívat k tomu účelu, k jakému jsme ho chtěla, a oni to budou natahovat, jak nejvíc to půjde, aby si pro něho nemuseli přijet, a hlavně aby mi nemuseli vrátit peníze a zaplatit léčbu.

V této chvíli stojí valášek stále v areálu, a to na náklady naší čtenářky. O dalším vývoji vás budeme informovat.